Člověk by si řekl, že ďábel nikdy nespí. Aspoň tak nějak jsem to slýchával. Ovšem ten oranžovej, ten zaspí častokrát.

Vemte si třeba mě, ráno sednu do svého VW transporteru, vydám se na cestu, čtyřikrát přejedu vysočinu a ani jednou ho nepotkám. Přitom bych ho čekal za každou zatáčkou, u každýho výmolu, nebo aspoň na odpočívadlech. Jediný koho potkávám jsou zapadnutý auta, rozbitý auta a odtahová služba co zrovna nakládá miláčka nějakýho chudáka co to prostě nezvládl. Když se někoho zeptám jestli viděl oranžovýho ďábla, všichni svorně odpoví "tak toho jsem neviděl už několik dní". Smutně si povzdechnu, rozjedu se a doufám, že ho konečně někde potkám. Asi je to vymírající druh, nebo prostě není dost doceněn a tak se nechce moc ukazovat.

Zpáteční cesta vede přes ďábelskou D1, tady už být musí, přeci jen, kde jinde ho potkat? Téměř se slzami v očích se smiřuji s tím, že už ho nepotkám. Chce se mi volat "kde seš oranžovej ďáble, teď bych se ti upsal vlastní krví". Neslyší mě přes padající sníh.

Hned zítra půjdu a upíšu se mu vlastní krví, pokud mi slíbí, že příštích deset let se ukáže tam, kde pojedu. Jinak bych se taky nemusel během příštích deseti let z cest vrátit. Nebo ho jen pochválím, že se aspoň někde ukázal a že aspoň někomu pomohl na cestě.

Co myslíte, prahnou silničáři po naší krvi?